Plzeňské Labutí aneb ptačí dýchánek bez pánů M.P. a (místy i) L.I.

pondělí 19. prosinec 2016 02:14

 „Pokud nevíte, jakým způsobem začít recenzi, napište jednoduše – včera jsem byl v divadle,“ uvedl kdysi Clive Barnes, dlouholetý divadelní a taneční kritik The New York Times a jedna z nejvýraznějších postav na tomto postu ve dvacátém století vůbec. Jeho rada přichází jako na zavolanou právě v okamžiku, kdy máte uvést svůj článek na tak notoricky známé téma, jako je Labutí jezero a vyhnout se přitom všem klišé a floskulím, jež k tomuto titulu už neodmyslitelně patří.

Nuže, jedno odpoledne na konci listopadu jsem navštívil Plzeň, abych zhlédnul zbrusu novou inscenaci tamějšího baletního souboru, kterou je nejslavnější ze všech klasických titulů, Čajkovského Labutí jezero (alespoň jedno klišé si přece jenom neodpustím).

Jak už to při inscenování děl klasického baletního odkazu bývá, zásadní otázka není co že to publikum vlastně v divadle uvidí, ale jak bude notoricky známý příběh zpracován. Malou nápovědou pro ty, kteří na toto představení zavítají může být již pohled do programu, konkrétně do kolonky choreografie, kde je její autor (a režisér inscenace) Jiří Horák uveden před jmény pánů Petipy a Ivanova. Pokud si divák položí otázku, zda je to jen výraz určité neskromnosti tohoto tanečního mistra a choreografa, či zda je jeho autorský vklad skutečně tak zásadní, odpovědi se dočká již zkraje prvního jednání, respektive prologu, kterým Horák celé představení otevírá. Vidíme zde čaroděje Rudovouse (mimochodem s nepřehlédnutelným a vtipně doslovným rudým vousem), jemuž padne do oka princezna Odetta, pročež o ni tento mág začne usilovat. Setkává se však s příkrým odmítnutím, což uraženého a rozlíceného černokněžníka vede k tomu, že objekt své touhy promění do podoby labutě. Tím prolog končí a nadále už vše pokračuje v zaběhaných kolejích, důvěrně známých divákům po celém světě; na další autorský zásah do původní předlohy (myšleno té z roku 1895) si musíme počkat až do samotného finále, které však působí poněkud rozpačitým dojmem. Historicky bývá Labutí jezero zakončováno vpodstatě dvěma způsoby: šťastným koncem – čaroděj je poražen, dívky zakleté v labutě opět nabývají své lidské podoby a princ s Odettou spolu odcházejí vstříc zářným zítřkům, nebo méně často koncem tragickým – Rudovous je sice opět poražen, ale jeden (nebo oba hlavní hrdinové) při tom zahynou a dívky se své lidské podoby již nedočkají. Horák volí zvláštní kompromis, jehož konkrétní podobu prozrazovat nebudu, jeho jevištní ztvárnění je však poněkud nejednoznačné, zmatené a nepřítomnost obou protagonistů v samotném závěru, ať už tragickém či šťastném, značně oslabuje dramatický účinek příběhu v okamžiku, kdy by měl naopak gradovat.

labuti_2.jpeg

Zatímco zásahy do dramaturgie původní předlohy jsou spíše kosmetického charakteru, o choreografii platí naprostý opak – Jiří Horák své Labutí roztančil v ryze klasickém pohybovém slovníku, v němž však zůstalo z původního odkazu Mariuse Petipy a Lva Ivanova zachováno jen pramálo. Zejména první jmenovaný „odnesl“ Horákovo tvůrčí puzení čistkami, které víceméně přežilo jen „černé“ pas de deux ze třetího jednání, naopak třeba pas de trois nebo sborové scény v prvním dějství byly vytvořeny ve zcela nové podobě. Naopak asi nejikoničtější část Labutího jezera – druhé jednání Lva Ivanova – nedoznalo žádných podstatnějších změn; ostatně tvůrců, jimž by i velmi svobodomyslné publikum odpustilo roztříštění tohoto korunního klenotu klasické choreografie nechodí po světě mnoho. Pokud již k nějakým změnám došlo, týkaly se především odlišného řazení jednotlivých tanců, než bývá obvyklé. Naopak sborové pasáže, a to zejména ty v posledním dějství, byly opět z velké části přechoreografovány. V této souvislosti se nabízí zajímavé srovnání s Labutím jezerem Kennetha Greveho, jež se po několikaleté pauze letos vrátilo na prkna ND v Praze. Tam, kde dánský choreograf nechává své labutě volně plynout, nesené Čajkovského hudbou po hřebenech vln jezera jako jeden velký, živý organismus v dokonalé harmonii s živly, Horák s labutěmi zachází jako se stavebními kameny své architektonické vize, které formuje do pevných, rigidních tvarů a jasně patrných linií, vedoucích pohled diváka ke zvedaným figurám, jež tyto linie na konci efektně uzavírají. Efektnost je vůbec společným jmenovatelem všech Horákových tvůrčích vstupů, od množství zvedaček a nesených figur až po přehršle skoků a rotovaných prvků. Zda je to dobře či špatně už bych ponechal vkusu každého diváka; skutečností však zůstává, že výstupy některých postav, které tráví většinu svého jevištního času ve vzduchu či rotacích všeho druhu pak zavánějí spíš cirkusem, než baletním představením.

labuti_3.jpg

Narážím tím především na postavu Benna, jehož představitel Richard Ševčík je bezpochyby dynamický typ tanečníka se solidní skokovou a jistou rotační technikou, takže si svůj artistický výstup náležitě užíval. Až příliš efektně stavěný part, jdoucí bez okolků za potleskem diváka, společně s jeho monotónním úšklebkem pouličního floutka však zanechaly za celou rolí poněkud nakyslou pachuť. Martinu Šintákovi vyšla úloha Rudovouse již o poznání lépe. Byť jeho obsazování do záporných rolí jde proti jeho typu, s rolí čaroděje se vypořádal přesvědčivě a bez výraznějšího přehrávání, stejně přesvědčivý byl i jeho taneční projev. Obou hlavních rolí příběhu, tedy prince a princezny Odetty se ujali hosté z Bavorského státního baletu v Mnichově (a bývalí sólisté pražského ND) Adam Zvonař a Radka Příhodová. Ta těžila především ze svého velkolepého, ušlechtilého jevištního vzhledu a dlouhých, elegantních linií s krásnými nárty. Za zmínku stojí i její velmi dobré rozsahy a pozoruhodná flexibilita. Bohužel však v onen večer evidentně nebyla ve své kůži, pravděpodobně ze zdravotních důvodů, o čemž ale divadlo nikde neinformovalo. Nedostatek sil však byl více než zřejmý – neustále za sebou „tahala“ nohy a scházela jí rychlost, což bilo do očí především v allegrových prvcích (např. u entrechats a battements battus si toho musel všimnout asi každý), stejně jako nedotočených fouettés. Domnívám se, že by bylo vhodné před představením zveřejňovat informaci, zda je některý z účinkujících indisponován, aby se pro příště mezi diváky předešlo spekulacím, jestli za předvedeným výkonem stojí zdravotní důvody, nebo prostě jen technické nedostatky tanečníka. Nejpřesvědčivější a nejucelenější výkon večera tak podal její partner v roli prince, Adam Zvonař. V Mnichově dorostl do technicky suverénního tanečníka s krásnými, vysokými, čistými skoky a jistou rotační technikou, to vše podtrženo nemalou měrou jevištní elegance. Možná by to jen chtělo poněkud odlehčit zanícený výraz tragického puškinovského hrdiny, jenž jako by předjímal neradostné vyústění celého příběhu již od samotného začátku. Pokud je řeč o výkonech, nesmíme pochopitelně opomenout ani role demisólové a sborové, ostatně kvalitní sbory jsou základem každého klasického baletu, Labutí jezero nevyjímaje. A jak již bývá v Plzni dobrý zvykem, jejich standard je opět velmi solidní, snad jen pohledové linie by potřebovaly ještě trochu doladit s ohledem na prostorové dispozice scény. S nimi měly potíže i malé labutě, ve svém jinak velmi dobře zatančeném pas de quatre viditelně tísněné malými rozměry jeviště.

labuti_4.jpg

Zvláštní kapitolou je výtvarná složka iscenace. Scénografie a kostýmů se chopil tentýž autor, Aleš Valášek, jenž zřejmě pojal úmysl (nebo alespoň zpočátku to tak vypadalo) proti sobě postavit minimalistické pojetí scény a historizující styl kostýmů, obojí však bylo provedeno nedůsledně a s pramalým ohledem na rozměrové dispozice jeviště. Nápad omezit veškeré prostorotvorné prvky na čtyři prosté, bílé, pohyblivé panely není sám o sobě špatný, jejich přeskupování na jevišti v průběhu představení navíc zajímavě rytmizovalo scénu. To však v proporcích, které by byly vhodnější spíše pro ND v Praze, než pro malé jeviště Velkého divadla v Plzni, kde musí účinkující již tak bojovat o každý decimetr volného místa. Totéž platí i o tvarově abstrahovaných větvích, spouštěných na tazích dolů, které mají symbolizovat jezerní či zahradní scénu – nápad jistě vhodný, pokud by ovšem tvůrce tyto své křoviny nenechal spouštět tanečníkům až téměř za krk a ti pak do nich při zvedačkách opakovaně nenaráželi.

Jak již bylo řečeno, kostýmy jsou proti tomu naopak zdobné, barevně i střihově poměrně bohaté – tedy alespoň v prvním jednání – a vytvářejí zajímavý kontrast k tvarovému a chromatickému minimalismu scény. To však bohužel neplatí pro zbytek inscenace, zklamáním jsou fádní a nenápadité kostýmy labutí, především jejich korzety, z dálky připomínající svou texturou zmuchlané cáry papírových kuchyňských rolí. Podobně diskutabilní jsou i šaty nevěst ze třetího jednání – všechny mají tentýž střih a sterilní, bílou barvu, liší se pouze zakomponovanou barevnou šerpou, což je trochu málo. Naopak až moc výrazné a doslovné jsou projekce (Petr Hloušek), nenechávající představivosti diváka téměř žádný manévrovací prostor.

labuti_5.jpg

Nové pojetí Labutího jezera, jež je momentálně k vidění v západočeské metropoli tak ve výsledku působí dojmem labutě, která se chystá vzlétnout, už už se rozebíhá po hladině, ale pak prudce zastaví, protože břeh je již příliš blízko. Pokud na představení zavítá zavilý, ortodoxní purista, nebude spokojen – na to je k vidění příliš málo Ivanova, téměř žádný Petipa a celková výpravnost inscenace má blíže k nemocniční čekárně, než k pohádkovému království. Zcela spokojen ale nebude ani progresivněji smýšlející divák, na to je k vidění stále ještě příliš mnoho klasiky v tanečních prvcích a gestech, dramaturgie vpodstatě věrně sleduje svou více než 120 let starou předlohu a pokus o oproštění inscenace od těžkého, dusivého vizuálního patosu gobelínového historismu zabředl do klišé doslovných, přímočarých projekcí a kostýmně – scénografického řešení, jež působí dojmem, jako když spolu pejsek a kočička pekli dort. Na druhou stranu, právě z těchto důvodů má plzeňské Labutí potenciál oslovit nejširší škálu návštěvníků divadla – Gaussova křivka totiž vystihuje i vkus publika. Což je ve výsledku pro menší, regionální scénu vlastně ideální stav.

 

Labutí jezero

Choreografie: Jiří Horák, Lev Ivanov a Marius Petipa

Režie: Jiří Horák

Hudební nastudování: Jiří Štrunc

Scéna a kostýmy: Aleš Valášek

Scénické projekce: Petr Hloušek

Světelná koncepce: Petr Šmaus

Foto: Martina Root (DJKT)

 

Psáno z reprízy 26.11. 2016, DJKT v Plzni.

Tomáš Valníček

Tomáš Valníček

Tomáš Valníček

Recenze, reportáže a (snad) zajímavé rozhovory na téma nejen česká taneční scéna...

Bývalý redaktor Tanečních aktualit.cz

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora