Ostravská labutí secese

pondělí 22. únor 2016 00:42

Labutí jezero. Nejslavnější dílo klasického baletního odkazu, pro mnohé synonymum samotného slova balet. Nezpochybnitelná (a pro diváky často nejzářivější) stálice repertoáru těch největších a nejprestižnějších baletních ansámblů po celém světě, Českou republiku nevyjímaje. Vyhněme se však pro tentokrát výčtu dalších superlativů a klišé, kterými je tento titul opředen, přeskočme obligátní exkurze do jeho historie a pojďme se rovnou podívat na jeho nejpozoruhodnější nastudování u nás, jímž se v současnosti chlubí baletní soubor ostravského NDM.

'Na svědomí' ho má jeho bývalý dlouholetý umělecký šéf Igor Vejsada, pro nějž byla tato inscenace paradoxně také labutí písní na postu, který před třemi lety opustil. A se svými svěřenci i ostravským publikem se rozloučil Labutím jezerem vpravdě neotřelým – ono jezero se totiž vytratilo kamsi do neznáma a zůstaly pouze labutě. Ale abychom nepředbíhali...

Labuti2.jpgTo, že se tentokrát nebude jednat o zrovna tradiční uchopení známé baletní klasiky divákovi hned po rozevření opony napoví již samotná scénická podoba inscenace. Tatam je totiž snaha o historismus, jenž by v kulisách, rekvizitách (a nakonec i v kostýmech) odkazoval zpět až někam ke gotice, jak bývá nejčastěji zvykem. Místo toho se hned po kratičkém prologu ocitáme v prostoru evokujícím vstupní halu secesního Hotelu Tassel v Bruselu, volně členěném panely s červenavě okrovým nádechem jejich 'kamenných' povrchů. Jejich uspořádání pak zvláštním způsobem rytmizuje prostor jeviště, který na jednu stranu vymezuje, současně však ponechává volné průhledy do jeho zadní části. Když potom na pomyslný parket před zraky obecenstva vplují pánové ve fracích a dámy ve večerních toaletách zelenavě zlatavé barvy šampaňského, je dobová iluze dokonalá. Stejně dokonalé je i souznění této scény s Čajkovského hudbou, což ostatně není až takovým překvapením, skladatel sám nástup secese zažil. Její charakteristické znaky se pak více či méně prolínají všemi vizuálními složkami inscenace – typická plošnost motivů, vinutá, výrazně dekorativní linie, bohatý ornament a časté využití florálních motivů, to vše se odráží v panelech, členících prostor scény, ve večerních toaletách dam, kostýmech labutí i letmé Klimtovské inspiraci Rothbartova pláště. Přesto v této jinak zdařilé harmonii nalezneme i několik disonantních prvků - zvláštní mřížová konstrukce na tazích, tříštící světlo, jež na scénu dopadá shora, by se lépe uplatnila v jakémkoli představení současného tance, obrovská pojízdná lastura svou symbolikou naopak odkazuje k renesanci a její fascinaci antickými mýty a zářící koule na horizontu, jež jako jediný scénický prvek odlišuje dvorské scény od těch 'jezerních' přeci jen na svůj úkol nestačí. Otázkou potom zůstává, zda při takto zásadním odklonu od tradičního pojetí vizuální složky Labutího jezera by nebyl na místě podobně razantní odklon i v pojetí kostýmů labutí, které až na zmíněnou secesní dekorativní linii jsou veskrze tradiční a do nového výtvarného kontextu příliš nezapadají.

Labuti4.jpg

Ruku v ruce s tímto neortodoxním pojetím vizuálu inscenace kráčí také inovativní a neotřelé pojetí libreta – Vejsada svůj příběh otevírá prologem, v němž zobrazuje Odettu a Siegfrieda jako studenty baletu, kteří k sobě začínají cítit víc než jen sympatie. To s nelibostí sleduje jejich baletní mistr – Rothbart – jenž v rozvíjejícím se citu vidí překážku na jejich cestě k tajům tanečního umění. Onen všeobecně známý příběh prince a dívky, zakleté v labuť je zde potom pojat jako zkouška vytrvalosti a ryzosti jejich lásky, s jejímž výsledkem je Rothbart i přes známé princovo zaváhání ve třetím dějství spokojen a ve finále ustupuje do pozadí a již nebrání jejímu naplnění. A zde se dostáváme k nejdiskutabilnějšímu bodu inscenace, jímž je pojetí postavy Rothbarta, kterou je Vejsada obzvláště fascinován.Tím, že pohádkového černokněžníka přetváří do postavy baletního mistra, jenž svým svěřencům vštěpuje zásady jako vytrvalost, odříkání a pokora, zbavuje svůj příběh hlavního antagonisty a dějovou linii dynamiky boje mezi dobrem a zlem. Rothbart se místo toho stává jakýmsi duchovním vůdcem mladých lidí, které se snaží připravit do života, jak nejlépe dokáže, je hlavním hybatelem děje a všudypřítomnou autoritou, v jistém slova smyslu potom jevištním zhmotněním Vejsady samotného. To může na jednu stranu působit poněkud mentorsky, nutno ovšem dodat, že Vejsadovi tento risk z velké části vychází – k jedinému, zato bohužel velmi hmatatelnému zaškobrtnutí v dramaturgické stavbě příběhu dochází až v samotném finále, kdy Čajkovského hudba vyzývá Rothbarta k dramatické akci. Náhlý přerod této postavy od šedé eminence v aktivně jednající postavu je poněkud násilný a ztvárnění jeho závěrečného ústupu do pozadí a odchodu ze scény pak poněkud nejasné a kostrbaté.

Z choreografického odkazu Petipy a Ivanova padly za oběť úpravám a škrtům především některé sborové pasáže labutí ze 4. jednání a dvorské scény 1. a 3. jednání, naopak ikonické druhé dějství Lva Ivanova zůstalo z velké části nedotčeno a divák si tak může naplno vychutnat nástup sborů, tanec velkých labutí, pas de quatre a pochopitelně „bílé“ pas de deux, z Petipova vkladu do choreografie zůstávají zachovány především pas de trois z prvního jednání, charakterní tance a „černé“ pas de deux třetího jednání.

Labuti3.jpg

A jak se s krásami i nástrahami této nesmrtelné choreografie vypořádal ostravský soubor? Základem každé klasické inscenace je kvalitní výkon tanečníků ve sboru, a ti ostravští již od počátku nasadí pomyslnou laťku velmi vysoko díky preciznímu synchronu a přesnosti, s nimiž zhmotňují rytmus Čajkovského hudby na jevišti; občasný nesoulad v pohledových liniích je pak dán především nepravidelným řešením prostoru. A ve velmi kvalitních výkonech pokračují i jejich kolegové, ať už se jedná o pas de trois v prvním jednání, nebo pas de quatre a tanec velkých labutí ve druhém dějství, především tanec malých labutí byl proveden v krásném unisonu s precizními batýrkami a přesnými doskoky u pas de chats, škoda jen příliš stísněného prostoru scény, který tyto malé labutě omezoval ve větším rozletu. Podobně divácky vděčný byl i exotický koktejl charakterních tanců ve 3. jednání, který Vejsada namíchal v neobvyklém pořadí i složení a jehož společným jmenovatelem u všech ingrediencí bylo velmi temperamentní podání, zatančené ve vysokém tempu. V sólových rolích pak zaujal Giordano Bozza jakožto „Benno, princův přítel“, jenž ostravské publikum nadchnul především svým suverénním tanečním projevem, v němž hrály prim vysoké, dokonale provedené skoky a vynikající rotační technika, včetně divácky vděčných pirouettes à la seconde. Zajímavým způsobem pojal roli šedé eminence celého představení – Rothbarta – jeho představitel Stéphane Aubry, jenž si autoritu nevynucoval ani tak okázalým, teatrálním způsobem, jako spíše svým jevištním charismatem ve stylu Willema Dafoe. Olga Borisová-Pračiková pojala ústřední dvojroli Odetty/Odilie velmi svérázně a její výkon zanechal rozpačitý, rozporuplný dojem. Její jevištní zkušenosti a suverenita jsou nepřehlédnutelné a její aplomb nezpochybnitelný, nicméně úplných 32 fouettés en tournant se publikum ve třetím dějství nedočkalo. Mnohem diskutabilnější ale bylo její výrazové uchopení role, kdy zejména v poloze Odetty dávala do své práce s pažemi až příliš mnoho energie na úkor splývavosti a lyričnosti pohybu, což společně s jejím hereckým projevem přeměnilo původně jemnou, melancholickou postavu v energickou, rozhodnou a svéhlavou hrdinku, která nakonec vlastně ani žádného prince nepotřebuje. Není snadné se dobrat počtu představení, v nichž hostující Michal Štípa už ztvárnil postavu prince Siegfrieda, ostatně má pro ni – a nejen pro ni – ideální dispozice, jichž zhusta využívají šéfové baletních souborů po celé republice. S postupem času tak musí divák spíše než jeho taneční výkony začít obdivovat především profesionalitu, s níž i do svého tisícího a prvního představení v roli prince dokáže nastoupit bez jakýchkoli známek rutinérství či viditelného "vyhoření" a dovede se do ní ponořit natolik, že mu jeho zaujetí stále věříme.

Labuti1.jpg

Co říci o ostravské inscenaci závěrem? Snad u každého klasického baletu, do jehož libreta tvůrce zasahuje musí také počítat s určitým rizikem, jak jeho krok přijme konzervativnější část publika, tím spíše u tak notoricky známého titulu, jakým je Labutí jezero. Stejně tak i Vejsadovo přeinterpretování postavy Rothbarta a výrazný posun dramaturgie od boje dobra se zlem k vnitřnímu dramatu dvou mladých lidí nemusí pochopitelně každý divák přijmout. Ať už se však ztotožníme s tímto mementem jeho bývalému souboru či nikoli, zůstává ostravské Labutí velmi zdařilým představením, v němž se pojí imaginativní výtvarná složka s hudbou a choreografií v inovativním, harmonickém celku, podtrženém vynikajícími výkony tanečníků. To ostatně potvrdil i závěrečný aplaus publika účinkujícím a tvůrcům. Naprosto zaslouženě.

 

Petr Iljič Čajkovskij

Labutí jezero

 

Choreografie, režie, úprava libreta: Igor Vejsada

Hudební nastudování: Tomáš Brauner

Scéna: David Bazika

Kostýmy: Sylva Zimula Hanáková

 

 

Odetta - Odilie

Olga Borisová-Pračiková

Siegfried, princ

Michal Štípa

Rothbart, baletní mistr

Stéphane Aubry

Beno, princův přítel, miláček společnosti

Giordano Bozza

Pas de trois

Petra Kováčová
Shino Sakurado
Macbeth Konstantin Kaněra

Královna

Taťana Malíková

Malé labutě

Brittany Haws
Chiara Lo Piparo
Michaela Vápeníková
Barbora Vašků Kaufmannová

Velké labutě

Isabelle Ayers
Petra Kováčová
Zuzana Majvelderová
Brígida Pereira Neves

Čardáš

Brígida Pereira Neves
Macbeth Konstantin Kaněra
Isabelle Ayers
Zuzana Majvelderová
Patrick Ulman
Justin Zee

Italský tanec

Chiara Lo Piparo
Michaela Vápeníková
Sergio Méndez Romero

Mazurka

Brittany Haws
Saki Kagawa
Anna Knollová
Jana Zelenková
Tommaso Avezzano Comes
Michal Bublík
Matthias Kastl
Benoit Peillon

Španělský tanec

Barbora Vašků Kaufmannová
Barbora Šulcová
Rei Masatomi
Stefano Pietragalla

 

Foto: Martin Popelář

Psáno z reprízy 7.2. 2016, Divadlo Antonína Dvořáka, Ostrava 



 

Tomáš Valníček

Tomáš Valníček

Tomáš Valníček

Recenze, reportáže a (snad) zajímavé rozhovory na téma nejen česká taneční scéna...

Bývalý redaktor Tanečních aktualit.cz

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora