Petite Mort aneb Tři podoby mozkové smrti v Brně

úterý 16. únor 2016 01:46

Beethoven/Spolu – mozková smrt jako prázdnota
„Pro mne je to hudba jako z jiné planety, je to celý vesmír ve své nejkrásnější podobě, interpretovaný lidským orchestrem… Doufám, že se na nás bude pan Beethoven z nebe usmívat a příliš ho nepopudíme tím, co si dovolíme s jeho mistrovským dílem provést.“ (Mário Radačovský)

Komponovaný program novinky na repertoáru baletního souboru Národního divadla v Brně otevírá blok, respektive tandem choreografií z dílny jeho uměleckého šéfa Mária Radačovského. První z nich nese jméno jednoho z nejslavnějších skladatelů v dějinách vážné hudby, od něhož si choreograf vypůjčil jednu z nejslavnějších skladeb v dějinách vážné hudby – první větu jeho páté symfonie, všeobecně známé jakožto Osudová. Celá záležitost začíná velmi prostě – na zcela prázdné jeviště postupně přicházejí tanečníci ve fracích, každý se svou židlí, aby se postupně rozesadili kolem imaginárního dirigentského pultu do jednotlivých nástrojových sekcí, podobně jako hráči symfonického orchestru. Co ovšem nebývá u symfoniků úplně zvykem, je, aby hudebníci – na rozdíl od Radačovského pojetí – byli od pasu dolů oblečení jen do elastického prádla černé barvy, a tu se poprvé začne na mysl diváka vkrádat podezření, že je právě svědkem komického kusu, majícího za úkol jej pobavit.

Mário Radačovský: Beethoven – ND Brno 2016 (foto archiv ND Brno)

Toto podezření ještě zesílí v okamžiku, kdy dva tympanisté začnou s nezaměnitelným brněnským přízvukem nahlas komentovat nejnovější výsledek místní Komety, zatímco jejich kolega ze sekce kontrabasů se dávivě rozkašle, což z nějakého důvodu přijde části publika vtipné. Téměř vzápětí se však do ticha rozeznějí dobře známé tóny první věty, a spolu s nimi jako pára nad hrncem najednou zmizí i jakékoli další usilování o humorný tón – Radačovský je nyní smrtelně vážný. Ale proč tedy ta šaráda v úvodu? Proč ten náhlý zlom, působící jako pěst na oko? To se už nedozvíme, protože choreograf se nyní vrhá nově vytyčeným směrem, a to bohužel k horšímu. To, co následuje, nemá smysl už vůbec žádný. Tanečníci na a kolem svých židlí jen schematicky reagují na hudební podklad, beznadějně ztraceni v osidlech tvůrce, jenž vrší jedno pohybové klišé na druhé – tympanisté divoce víří pomyslnými paličkami, kontrabasisté při hře škubou hlavami ve stylu metalových kytaristů, zatímco Radačovský nechá čas od času jejich řadami proběhnout energetickou vlnu ve stylu Naharinova Echad Mi Yodea. Zbytek pohybového slovníku sestává z několika jednoduchých, repetitivních vzorců, korunovaných skákáním tanečníků obkročmo na židlích, připomínajícím německou svatbu v pokročilém stadiu veselí. Nevím, zda se Beethoven při pohledu na tuto kreaci usmívá z nebe tak, jak si to její tvůrce přál, já bych se na skladatelově místě spíše v hrobě obracel.

Začátek druhého opusu slovenského choreografa působí podobně beznadějným dojmem – bezútěšným, prázdným, jen světlem reflektorů zalitým prostorem jeviště vstříc divákům zvolna kráčí osamocený muž a zadívá se do jejich řad. Postupně se k němu přidávají další tanečníci, kteří společně se svým „guru“ utvoří nepočetnou skupinu, jež se za nekonečně dlouhého ticha pozvolna šine prostorem sem a tam. Tu a tam někdo z nich padne jako podťatý na zem, jiný se zase v zoufalství vymaní ze skupiny a poodběhne kousek stranou, aby se do ní vzápětí opět začlenil. Nemusíme ani číst program, pokud jen trochu známe životní osudy Mária Radačovského, je okamžitě jasné, na co naráží. Potíž je ale v mučivě dlouhé, ubíjející nekonečnosti, během níž nám toto jasně čitelné sdělení vrhá stále znovu a znovu do obličeje. V okamžiku, kdy si polovina diváků začne kontrolovat čas do příští přestávky, se rozezníAndante con motto Schubertova smyčcového kvartetu Smrt a dívka a začíná se tancovat.

Mário Radačovský: Spolu – ND Brno 2016 (foto archiv ND Brno)

A najednou je i na co se dívat – pokud totiž Radačovský umí něco stavět, pak jsou to duety a těch nám tu nabídne hned sedm. Tedy ne že bychom se dočkali něčeho originálního či strhujícího, jeho eklektický pohybový slovník vychází velkou měrou z Kyliána, tu a tam okořeněného reminiscencemi Forsytha a dalších špiček současné světové choreografie. Celek je však dobře vyvážený, nepostrádá jistou eleganci a příjemnou plynulost. Za tímto příjemným zevnějškem ale nacházíme jen prázdnotu; prázdnotu, jež podobně jako u Beethovena postrádá jakoukoli nosnou myšlenku, vizi, přesah. Místo toho sledujeme tanečníky, každého z nich ponořeného ve svém individuálním vnímání předepsaného toku pohybu, avšak jejich těla s námi nekomunikují. Ostatně, jak by také mohla, když mají za úkol zprostředkovat velmi specifickou, dá se říci autobiograficky popisnou situaci, již nikdo z účinkujících toho večera společně s Radačovským neprožil. A tak guru v samotném závěru opět padne k zemi, jeho následovníci se vzdalují jím vytyčeným směrem a divákovi zůstává na jazyku jen pachuť totální prázdnoty.

Masculine / Feminine – mozková smrt jako vtip
„Muži mají úžasnou schopnost naprosto a úplně vypnout. Ten stav je podobný mozkové smrti a oni i v kómatu stíhají sledovat televizi.“

Vezměte čtyři ženy, čtyři muže, přimíchejte k tomu osvědčenou směs stereotypů na téma neslučitelné jinakosti mužského a ženského vnímání a myšlení a celé to zasaďte do rámce otevřeného, půleného šestihranu anonymní domácnosti jakožto kolbiště, kde se tyto dva odlišné živočišné druhy střetávají. Že to zní jako banální, tisíckrát ohrané klišé, jako téma, k němuž se dá jen stěží něco nového, objevného přidat? Pro Lukáše Timuláka nikoliv. Tento slovenský tanečník a choreograf, jenž podobně jako Radačovský prošel Kyliánovým vedením v Nederlands Dans Theater, projevil daleko větší míru originality a nápaditosti než jeho krajan a výsledek opravdu stojí za to. Sledujeme řetězec několika mikropříběhů, každý z nich oscilující kolem jednoho zažitého stereotypu, jež jsou postupně ze záznamu předčítány Petrem Halberstadtem. Už jen samotné podání tohoto herce dává čtenému textu humorný nádech, není však ničím ve srovnání s Timulákovou pohybovou charakterizací těchto stereotypů. Jeho filmově působící pohybový slovník má někdy možná blíže k fyzickému divadlu než k tanci jako takovému, je živelný, jiskřivý, vtipný a hravý, s nepřehlédnutelným citem pro komickou nadsázku a gradaci jednotlivých situací. Ruku v ruce s tím kráčí i jejich mistrné vypointování – každá postava má totiž napřed krátké pohybové entrée, během něhož může divák hádat, o jaký stereotyp tentokrát asi půjde.

Lukáš Timulák: Masculine / Feminine – ND Brno 2016 (foto archiv ND Brno)

Až poté se ozve čtený text a následně je celá situace dohrána. Můžeme se tedy nechat překvapit a pobavit pointou v okamžiku, kdy sledujeme tanečníka, jenž hodnou chvíli jen tak nehnutě sedí na židli a otupěle zírá do obecenstva, abychom se dozvěděli, že nám tu předvádí mužskou schopnost totálně vypnout a sledovat televizi ve stavu podobném mozkové smrti. Nápaditost Timulákovy choreografie evidentně kvituje nejen publikum, ale také samotní účinkující, kteří najednou mají o čem tančit – a také si své úlohy pořádně užívají. Nejvíce snadDan Datcu a Vincent Tapia v en travestie rolích matky-tchýně a její dcery, v postavě neúnavné hašteřivky se pak doslova vyřádila Barbora Bielková.

Postavit komický balet, a hlavně postavit dobrý komický balet, je pro každého choreografa snad ten nejtěžší úkol vůbec. Ostatně, jak vzpomínal i Jiří Kylián, právě to, co se při zkoušení na sále jeví jako vtipný, neotřelý nápad, jako zajímavý gag, ztrácí s opakováním svůj náboj nejrychleji. Timulákovi se však této skutečnosti navzdory podařilo vytvořit kus, jenž má potenciál bavit jak brněnské publikum, tak i tanečníky ještě dlouhou dobu.

Petite Mort – mozková smrt jako extáze
„Ve francouzštině, i v některých dalších jazycích, je tento pocit (to znamená extáze při pohlavním styku) popisován jako „malá smrt“. A možná proto, že ve chvíli potěšení… nám připomíná skutečnost, že naše životy mají relativně krátké trvání a že smrt od nás nikdy není příliš daleko.“ (Jiří Kylián)

Jak očekávaným, tak i skutečným vyvrcholením večera však byla choreografie Petite Mortsvětoznámého českého tvůrce Jiřího Kyliána. Tato óda na život, smrt a sex pro šest žen, šest mužů a šest fleretů patří od své premiéry v roce 1991 mezi jeho nejznámější a nejžádanější díla, snad pro svou jednoznačnou, jasně srozumitelnou symboliku, ale především pro neopakovatelný způsob, jímž se snoubí světlo, tvar a pohyb v překvapivé harmonii s tichem, proťatým Mozartovou senzitivní hudbou. A možná i pro přímočarost, s níž jde Kylián bez okolků takříkajíc „na věc“ – už v samotné expozici je zakódována celá myšlenka díla, jsou zde přítomny všechny znaky, všechny hmatatelné prvky i nehmatalené aluze, v nichž se toto sdělení manifestuje. Šest mužů, kteří si se šesti flerety synchronizovaným šviháním do ticha agresivně vymezují prostor kolem sebe a současně si s těmito jednoznačnými falickými symboly výmluvně pohrávají, zatímco ženy je nehnutě zpovzdálí pozorují, skryty za svými pohyblivými krinolínami.

Jiří Kylián: Petite Mort – ND Brno 2016 (foto archiv ND Brno)

Nuže, muži mají své zbraně, ženy svá brnění a hra může začít. A začíná, probíhá a končí způsobem, který se nedá dost dobře popsat slovy, ale který se naopak musí vidět a zažít na vlastní kůži. Švédský filmový génius Ingmar Bergman dokázal ve svých Scénách z manželského života něco nepředstavitelného – do necelých tří hodin vtisknul všechny podoby, jaké jen může vztah mezi ženou a mužem mít. Všechny do té poslední, neschází vůbec nic. Jiřímu Kyliánovi pak stačí pouhých sedmnáct minut, aby dokázal totéž s podobami jejich fyzické lásky. Ani to však nemůže úplně vystihnout genialitu této choreografie. Jak jinak si vůbec vysvětlit, že téma tak jednoznačné, pud tak základní a tanec tak smyslný působí zároveň tak jinotajně, rafinovaně, se zvláštní, noblesní krásou, oproštěnou od jakékoli lascivnosti? Právě to, že nás tyto otázky znepokojují, vzrušují a nedají nám klidu ještě dlouho po zhlédnutí díla samotného, je dalším z dokladů jeho nadčasové platnosti, jeho nesmrtelnosti.

Jedno úskalí však s sebou Petite Mort (ostatně jako všechny Kyliánovy choreografie) přináší, a tím jsou nároky na jejich interpretaci, jimž zdaleka ne každý soubor je schopen úplně dostát. Jednoduše řečeno, jeho dokonale vycizelované choreografie vyžadují dokonalé ztvárnění, a toho jsme v Brně svědky nebyli. Je pochopitelné, že fleret může být pro svou pružnou nepoddajnost velmi nevyzpytatelným tanečním partnerem, méně pochopitelné jsou však do očí bijící nedostatky v synchronu tanečníků a v jejich pozicích již v samotném úvodu, obzvláště citelné právě proto, že tady jde o Kyliána.

Jiří Kylián: Petite Mort – ND Brno 2016 (foto FB ND Brno)

Jednotlivé duety už byly zatančeny podstatně lépe, etalonu Kyliánova Nederlands Dans Theater se však přiblížila snad jen dvojice Jan Fousek a Hana Švábenská.
V předmluvě k programu brněnští vyjadřují naději, že si obecenstvo v hledišti zažije také jakousi diváckou „petite mort”. A ona se při Petite Mort opravdu dostavila – po beznadějné pustině Radačovského výtvorů a jiskrném, vitálním humoru Lukáše Timuláka znenadání přišel okamžik trvající sotva pár vteřin, ale působící jako celá věčnost, okamžik, během něhož ztrácíme pojem o čase a prostoru kolem sebe, náš mozek se zcela oprostí od jakýchkoli myšlenek a zůstává jen pocit dokonalého štěstí. Nemohly by nám jich naše největší taneční scény poskytnout více?

 

Petite Mort
Choreografie: Mário Radačovský, Lukáš Timulák, Jiří Kylián
Choreografické nastudování: Mário Radačovský, Lukáš Timulák, Elke Marieke Schepers
Hudba: Ludwig van Beethoven, Franz Schubert, Herbie Flowers, Barry Morgan, Masakazu Ito, Wolfgang Amadeus Mozart
Režie: Mário Radačovský, Lukáš Timulák
Scéna: Peter Biľak, Jiří Kylián
Kostýmy: Patricia Barker, Linda Tublerová, Joke Visser
Světelný design: Tom Visser
Balet Národního divadla Brno
Premiéra 21. ledna 2016 Janáčkovo divadlo Brno
(psáno z reprízy 30. 1. 2016)

 

Foto: ND Brno

Publikováno na portálu Opera PLUS dne 14.2. 2016

 

Tomáš Valníček

Tomáš Valníček

Tomáš Valníček

Recenze, reportáže a (snad) zajímavé rozhovory na téma nejen česká taneční scéna...

Bývalý redaktor Tanečních aktualit.cz

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora